Jak jsem dělala stewardku na Brighton Pride - part 5

Pozorný čtenář si jistě pamatuje větičku o nepřetěžování kanálu vysílačky z jednoho z předešlých dílů.......

Stála jsem si tak na našem Parking one a najednou vidím jak se ke mě triskem blíží paní, byla celá udýchaná a rudá, což jsem mylně přičetla tomu, že asi běžela, případně jenom rychleji šla, protože měla tak metrák nb dva. Zastavila se těsně u mě a cosi mi funěla do obličeje, sice jsem o krok ustoupila, ale zase se na mě nalepila. Nerozumněla jsem ani slovo, tak jsem ji požádala, jestli by to nemohla zopakovat trošku pomaleji, výsledek byl opět stejný, proto se paní otočila a zaječela cosi na svou kamrádku, která přišla a začala na mě řvát ať okamžitě zavolám St. Johns. I když mi to tak sedumkrát zopakovala, stejně jsem nevěděla o co go, nakonec z ní vypadlo, že potřebuje ambulanci.......proč nepoužila normální slova jak ambulance nb paramedics pro mě zůstalo záhadou. Nicméně se mezitím její kamarádka poskládala na zem. Odběhla jsem za Jackem, který opodál cosi komusi vysvětloval a u toho držel naši společnou vysílačku. Jak jsem byla v lehkém šoku, tak jsem na něho spustila česky a ani jsem si to neuvědomila........až z pohledu, jaký na mě hodil, jsem se vzpamatovala a zopakovala jsem mu to anglicky. Když jsme se konečně domluvili, Jack zvedl vysílačku, že zavolá ambulanci (ptž pravidlo je nevolat z mobilu záchranku, ale ambulanci co má službu na akci vysílačkou bo je to rychlejší.....údajně) a jenom jsme pět minut poslouchali, jak si borci mezi sebou vyplkávají stylem "Všem stanovištím: máte někdo papírový kapesník?" a pak následovaly odpovědi všech stanoviští, takže jsme se nemohli dostat na linku. Po několika minutách jsme to vzdali a Jack řekl, že půjde někoho sehnat a po cestě se bude snažit zavolat pomoc.

Osaměla jsem a snažila se nějak pomoct, takže jsem paní usadila na trávu, dala jí vodu a viděla u ní v ruce diabetické pero a čokoládu, takže jsem usoudila, že to bude hypo nb hyperglykemie. Pak jsem začala vyhlížet někoho v reflexní vestě, kdo by mi pomohl. Jako na potvoru tam nikdo nebyl, asi před deseti minutami se to ma kolem dokola hemžilo policajty a sekuriťáky, ale teď jsem tam byla úplně sama. Mezi tím se dál kolem hrnuli lidi se svými dementními dotazy.....naporstý fucking na to, že tam někdo leží na zemi......tak jsem je bez pardonu posílala do háje s tím, že asi vidí paní co potřebuje oštřit, že musí laskavě počkat. A do toho ještě kamarádky zkolabované paní na mě jedna přes druhou ječely ať něco udělám.......co asi? Nakonec jsem někde zahlédla mihnout se reflexní vestu, proto jsem vyběhla a vyšokovala skupinku několika stewardů/sekuriťáků, kteří se asi vraceli z řízení dopravy........stáli a hleděli na mě všichni s otevřenou pusou, když jsem se jich ptala, jestli někdo z nich má vysílačku, aby zavolali sanitku......a nikdo se ani nepohnul. Naštěstí se zrovna v tu chvíli objevil Jack s naším supervisorem s tím, že sanitka je už na cestě. Supervisor si klekl s paní a utěšoval ji prvních deset minut a pak už začal být viditelně nervózní i on a zpoza zad zkolabované paní na nás s Jackem divoce gestikuloval, ať jdeme někam sakra pro tu sanitku, protože nás nemůže najít. Po další čtvrthodině vyhlížení, během které mi do ruky postupně přistála nalezená platební karta a asi o dvě minuty později i mobilní telefon, sanitka stále nejela. Nebyla jsem si moc jistá co s tím mám dělat, jenom jsem věděla, že si to nesmím strčit do kapsy. Proto jsem tam stála jak jojo s kartou v jedné, mobilem v druhé ruce a vyhlížela sanitku.

Jak tam tak stojím a třesou se mi kolena, ptž jsem si už uvědomila, že tím, že jsem nevěděla, že dneska má ambulantní službu na Pride nemocnise St. Johns, jsem možná tu paní ohrozila na životě, nalezený mobil zazvonil.......řekla jsem si no nic, stejně nebudu rozumět a zvedla jsem ho. Byl to mobil co ještě pamatuje Dvojčata, takže nejen, že jsem nerozuměla, já jsem toho borce ani neslyšela.....nakonec jsme se domluvili, že si pro něho přijde, ale zase jsme se nemohli najít, protože v místě Parking one nebyl žádný významný záchytný bod. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem ho poslala ke Caféčku (o něm ještě bude řeč v nějakém dalším díle) a řekla mu ať se postaví pod červený slunečník a podívá se směrem z parku, že budu mávat a na sobě budu mít žlutou reflexní vestu. Po chvíli ke mě přiběhl borec a strašně mi děkoval a objímal mě a dokonce pusu na obě tváře jsem dostala, jak byl šťastný. Celá tato navigátorská akce trvala tak čtvrt hodiny.

Asi deset minut po navrácení mobilu konečně přijela sanitka. Vyběhl tým paramediků, rozložil si dva archy papírů a začal je zdlouhavě vyplňovat.....nepochopila jsem. Nakonec ale paní odešla do sanitky po svých a vypadala docela v pořádku, takže to zas nedopadlo tak zle. Nicméně kolena se mi klepala jak dlouho ne a dokonce jsem na sobě pozorovala neodbytnou touhu si zapálit (což mi po opadnutí prvotního šoku jako ortodoxnímu celoživotnímu nekuřákovi přišlo docela zajímavé).

Nalezenou platební kartu jsem po odjezdu sanitky odevzdala supervisorovi a dostala za to pochvalu.

Příště se dozvíte něco víc o šokujících zážitcích na záchodech, křovíčku, policistovi, co mě fakt hodně moc nasral a Milanově bodláku.